Buddhismus
Buddhismus je nábožensko-filosofický systém, jehož základ vytvořil Gautama Buddha pravděpodobně v 5. století př. n. l. v severovýchodní Indii. Jedná se o jedno z nejrozšířenějších světových náboženství, které vyznává přibližně 230 - 500 miliónů lidí
Dějiny buddhismu
Dějiny Buddhismupočínají 6. stoletím př. n. l., kdy se narodil buddha Šákjamuni. Díky tomu patří buddhismus k nejstarším, avšak zároveň stále „živým“ náboženstvím.
Buddhismus vznikl v Indii, odkud se šířil do dalších částí Asie. K výraznému rozšíření buddhismu na indickém subkontinentu a dokonce i mimo něj (zejména na Srí Lanku) došlo až za vlády krále Ašóky. Buddhismus se postupně začal štěpit na školy, přičemž nejstarší známou školou buddhismu je théraváda. Vedle ní postupně vznikaly i další školy později označované jako hínajánové směry. Od 1. století se začal utvářet nový směr buddhismu - mahájána, který v samotné Indii nakonec převládl a odtud se rozšířil zejména do Číny, Koreje, Japonska a Vietnamu. Asi od 6. století v rámci mahájánového buddhismu vzniká směr nazývaný vadžrajána, která se později stala hlavní formou buddhismu v Tibetu, odkud se v dalších stoletích rozšířila zejména do Mongolska a zemí současné Ruské federace jako jsou Burjatsko, Tuva a Kalmycko. Théraváda, která během prvního tisíciletí přežívala v podstatě jen na Srí Lance, se od druhého tisíciletí stala převládajícím náboženstvím většiny zemí jihovýchodní Asie - Myanmaru, Thajska, Laosu a Kambodže. Zatímco v Indii, zemi svého původu, buddhismus ke konci prvního tisíciletí upadal, až nakonec v důsledku islámských nájezdů během 11. století až 13. století zcela vymizel. Teprve ve 20. století dochází v Indii k znovuoživení buddhismu, a také i k jeho šíření na Západ. V současné době se buddhismus člení na tři základní směry - vadžrajánu, mahájánu a théravádu.
Buddhova zkušenost
Buddha se vědomě distancoval od těch, kteří vytvářeli intelektuální teorie o smyslu a podstatě světa. Srovnával je se slepci, z nichž se každý dotýká slona na jiném místě a pak se dostává do prudkého sporu o pravém tvaru zvířete: Jeden slepec posuzuje slona podle ocasu, kterého se dotýkal, druhý podle nohy, další podle ucha. Podle tohoto podobenství je každá interpretace světa a člověka iluzorní a je vzhledem k pomíjivosti života promarněným časem. Jen blázen se ptá: „Byl jsem již dříve? Nebo jsem dříve nebyl? Co jsem byl dříve? Budu příště? Nebudu příště?“ Nebo pochybuje o přítomnosti: „Jsem? Nebo nejsem?“
Kdo o tom přemýšlí, je uvězněn v kleci svých názorů. Ten, kdo vyžaduje vysvětlení, je jako člověk zasažený otráveným šípem, který řekl lékaři: „Nenechám si vytáhnout šíp, dokud nebudu vědět, zda mě zasáhl válečník, bráhman, obchodník nebo sluha, dokud nebudu znát jeho jméno a příjmení (…) a jaký přesně je hrot šípu.“ Tento člověk by zemřel dříve, než by se to všechno dozvěděl. Právě tak zahyne v nevědomosti ten, kdo zanedbává praxi, vedoucí k vysvobození, a místo ní intelektuálně spekuluje o podstatě věcí.
Buddha neodpovídal těm, kteří chtěli vysvětlení, sahající za hranice všeobecného poznání, stejně jako slepci nebo zranění, kteří nechávají svou záchranu záviset na nesmyslných otázkách. Své vlastní výroky nechápal jako interpretaci světa a člověka, nýbrž pouze jako prostředek na cestě vlastního probuzení. Srovnával je s vorem, který slouží k převozu přes řeku a nemá žádný smysl sám o sobě: Poutník přijde k velké vodě. Na tomto břehu je hrůza a nebezpečí, ale druhý břeh je jistý a bezpečný. Nevede k němu žádný most, nejezdí žádná loď. Tu si pomyslí: „Snad bych měl nasbírat rákosí, dřevo, větve a listy, postavit vor, abych (…) se dostal na druhý břeh.“ (…) Když tam dorazí, pomyslí si: „Tento vor je cenný. Budu ho nosit s sebou na hlavě a ramenou, kamkoli půjdu.“ Jednal by tento muž správně?
Nejkratší formulka Buddhovy filosofie je o třech charakteristikách všeho existujícího; z ní lze vyjít při nárysu jeho obrazu světa a člověka:
- Všechny jevy jsou pomíjivé,
- Všechny jevy přináší utrpení,
- Veškeré bytí je iluzorní jako sen.
Buddha radil těm, kdo hledají, aby nepřijímali nic jen na základě slepé víry či autority druhého, nýbrž aby sami hledali a usuzovali, zda daná věc odpovídá nebo neodpovídá jejich nejniternější zkušenosti.
Cesta k probuzení
Cestu vedoucí k osvobození Buddha formuloval v tzv. ušlechtilé osmidílné stezce, která zahrnuje tyto způsoby chování: pravé pochopení, pravé myšlení, pravou řeč, pravé jednání, pravý život, pravé úsilí, pravou sati a pravé soustředění. Osmidílná stezka vede podle stupně uskutečnění ke vstoupení do proudu, k jedinému návratu, k nenávratu nebo ke stavu vysvobozeného arahata. Ten, kdo vstoupil do proudu, se nachází na jisté cestě k vysvobození a je v bezpečí před zrozením ve světech pod lidskou úrovní existence, tedy ve světech intenzivního utrpení. Po omezeném počtu znovuzrození bude dokonale osvobozen od žádosti, nenávisti a zaslepení. Ten, kdo se vrátí již jen jednou, k tomu potřebuje ještě jeden, poslední pozemský život. Ten, kdo se již nevrátí, se po smrti dostane do světů zvaných "čistá území", kde uskuteční nirvánu. Arahat dosáhl tohoto cíle již v tomto životě. Tyto různé stupně pravděpodobně podstatně přispěly k úspěchu Buddhovy nauky. Stát se arahatem vyžadovalo přijmout životní podmínky mnicha (bhikšu), který se jako Buddha vzdal majetku a vztahů. Mnozí stoupenci, kteří byli vázáni majetkem a vztahy, mohli například usilovat o vstoupení do proudu, a být si tak jisti budoucím vysvobozením. I v dalším vývoji buddhismu měly velký úspěch školy nabízející způsob výcviku, který zaručoval možnost duchovního pokroku i laikům, kteří žili rodinným životem.
Ušlechtilá osmidílná stezka, která vede ke konečnému vysvobození, tvoří poslední z tzv. „Čtyř vznešených pravd“, které lze považovat za základ filosofie buddhismu. Čtyři vznešené pravdy jsou:
- Existuje utrpení
- Existuje příčina utrpení
- Utrpení je možné ukončit
- Existuje cesta vedoucí k zániku utrpení (neboli Ušlechtilá osmidílná stezka).
Gautama ustanovil pro všechny své stoupence pět základních pravidel, pro mnichy pak další pravidla, která se počtem i zněním v jednotlivých školách liší. Pravidla pro všechny stoupence zahrnují:
- zdržet se zabíjení a zraňování živých bytostí
- zdržet se braní věcí co nejsou dávány (nekrást)
- zdržet se nesprávného sexuálního chování
- zdržet se zraňující a nepravdivé mluvy (nelhat, nepomlouvat...)
- zdržet se zneužívání omamných prostředků
Formulace i počet základních pravidel se může v jednotlivých školách lišit, ale v podstatě se vždy jedná o rozvedení nebo přizpůsobení novým podmínkám výše vyjmenovaných základních zásad, proto lze říci, že těchto pět pravidel tvoří jakési základní životní zásady každého buddhisty.